Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tříkytarová deathcoreová hydra WHITECHAPEL zjistila, že pravidelná dvouletá doba hájení minulého alba je pryč, a tak jí tu máme s novinkou znovu. Oproti techničtější tváři minulého bezejmeného „s/t“ alba nám na aktuální páté řadovce řezníci z Tennessee nabízí svoji mainstreamovější tvář. Pojmenování alba „Our Endless War“ je v ledačems příznačné nejen pro texty, ale i pro hudební stránku, která operuje s určitou „pochodovostí“ rytmické mašinerie.
V mnohých ohledech je do popředí vystrčen Phil Bozeman, jehož vokál je frázován tak průhledně a dominantně, až tvoří jednu z nejvýznamnějších složek alba. Naopak hudební esence v mnohých skladbách oproti dříve nastoleným parametrům laťku podlézá. „Let Me Burn“ začíná riffem, který jakoby byl opsán od dekádu a půl starších nu-metalových gigantů. A to zdaleka není jediné stigma v tomto stylu. Napsat však, že WHITECHAPEL natočili nu-metalové album, zabalené do deathcoreového kabátu, by bylo přeci jen trochu silné tvrzení. Mnoho pro nu-metal příznačných prvků mě tu ale nepříjemně tlačí se stejnou intenzitou, jako vyčuhující pružina na starém gauči. Jsou tu nicméně i místa, ke kterým se vracím rád. Například ojedinělá vzdušná kytarová sóla, která jakoby přilétla ze zcela jiného světa.
Ve výsledku se nedá přehlédnout, že WHITECHAPEL natočili mainstreamovější album, což není zas takový průšvih. Nepříjemné ale zcela jistě je to, že „Our Endless War“ po své první polovině poněkud ztrácí dech a rychle začíná nudit. Za dva roky očekávám reparát.
Pohoda. Minulý album síce nebol prekonaný, ale od vodcov štýlu je to stále kvalitná práca, aj keď druhá polovica až na Diggs Road trochu zaostáva za tou bezchybnou prvou. Polbodík pridávam za priložené DVD k limitovanej edícii.
Ale čo ma dosť zarazilo je fakt, že aj napriek prítomnosti troch sekerníkov im tie osviežujúce gitarové sóla nahral niekto iný - to fakt páni Savage, Wade a Householder nevedia vymyslieť nič na tenších strunách?
Francouzská parta si za cíl snažení vytyčila instrumentální postmetalovou hudbu, kterou se snaží pojmout v maximální šíři. Koketuje tedy s lehkými postrockovými náladami i ponurou atmosférou doom metalu. K tomu výpady ke klasikům CULT OF LUNA. Povedené.
Při svém debutu pod "majorem" předvádějí WOLFBRIGADE svůj standard. Bylo už i lépe, ale mohlo být i hůř. Dominující pogo střídají vály v rychlejším středním tempu a prostě to klasicky dobře odsejpá. Častěji se však asi budu vracet ke starším nahrávkám.
Žádné johoho a rum. Vodní živel, to je tma, zima, utrpení. A tahle francouzská úderka nemrtvých námořníků to dobře ví. Proto drhne agresivní melancholický meloblack, který rázně komanduje kapitánka Adsagsona a její průrazný ječák. Valí to tvrdě jak vlny!
Druhý díl trilogie těchto Švédů je ukázkou silného prog metalu bez kompromisů. Jede se většinou s pořádnou razancí a v tempu, ale nechybí ani odlehčené pasáže. A jelikož provedení je bez chyby, včetně parádního vokálu, výsledek více než příjemný.
Klasický, ryzí a slušně nabroušený heavy/thrash metal jako z dob dávno minulých. Od Portugalců IN CHAOS se nedočkáme inovací, ale ani kompromisů. Velmi dobré retro album a vůbec nevadí, že pánové mají moc rádi METALLICU.
Návrat do starých časů švédského melodického death metalu mi v podání SARCASM připomněl okouzlení, které jsem svého času prožíval u desek SACRILEGE. Ale inspirací je zde více. Pohlazení na duši pro pamětníka deathmetalových devadesátek.
Velmi přesvědčivý death metal z Litvy. Spíše střední tempo, silově zasekávané riffy a hluboko posazený vokál evokuje starou severskou školu. Občas jako by se uctívali i CARCASS. Vydařená deska.